Odpolední světlo z okna pomalu klouzalo po kresbě dřeva. Vzal do ruky zápisník, který používal jeho otec. „Spíš než převzít firmu jsem chtěl zachovat práci těchto lidí pro budoucnost.“ Těmito tichými slovy příběh začal.
Nepřevzal jsem jen firmu,
ale především naděje lidí.
Co vás přimělo převzít rodinnou firmu?
V mládí jsem chtěl vyzkoušet své schopnosti ve světě mimo rodinnou firmu. Vrátit jsem se neplánoval. To se změnilo, když jsem po dlouhé době navštívil dílnu.
Řemeslník, kterého jsem znal od dětství, hobloval dřevo na svém obvyklém místě, jako vždy. Při pohledu na jeho záda jsem si poprvé řekl, že nechci, aby tato práce zmizela.
Předávat se nemají jen budovy a stroje. Také moudrost vrytá do rukou a hrdost předávaná beze slov. Uvědomit si to byl začátek.
„Měníme se, abychom uchovali to podstatné.
Myslím, že právě opakováním
vzniká tradice.“
V otcově zápisníku,
jediný řádek.
Čeho z převzatého dědictví si dodnes ceníte?
Otcova zápisníku. Jsou v něm poznámky k objednávkám a rozměry materiálu, žádné velké teorie řízení. Ale v rohu jedné stránky stálo: „Mysli na další život člověka, který to bude používat.“
Nejen potěšit dnešního zákazníka, ale myslet i na dobu, kdy věc budou používat jeho děti. Díky tomu řádku jsem pochopil, proč otec tolik dbal na snadnou údržbu.
Když přemýšlím o novém výrobku, vracím se k těm slovům. Reagovat na trendy je důležité, ale chci tvořit věci, k nimž vztah s používáním sílí. To je naše jádro, které měnit nechceme.
Součást něčího života,
i za sto let.
Jakou budoucnost byste chtěl zanechat?
Byl bych rád, kdyby naše výrobky byly součástí něčího života i za sto let. Jméno výrobce může být zapomenuto. Chtěl bych, aby dotyk uklidňoval a aby je lidé chtěli opravit a znovu používat.
A chci zanechat firmu, v níž mohou mladí lidé hrdě mluvit o své práci. Dovednosti i příběhy se spojí s budoucností teprve tehdy, když je někdo další přijme.
